Dobrovolná služba

Hledala jsem správnou cestu a Tys mi poslal volontariát

26. 1. 2011 15:42

 

Bylo to už dávno, kdy jsem měla možnost v televizi shlédnout jeden nejmenovaný dokument, který pojednával o dobrovolné službě v církvi. Velmi mne to zaujalo a říkala jsem si, že je to hezké, když mladý člověk dokáže jen tak, nabídnout rok života ve prospěch něčemu dobrému. A někde v nitru jsem cítila, že by to mohlo být něco pro mě. Jelikož jsem v té době ale ještě nedosahovala potřebného věku, ona možnost služby se vytratila z paměti. Ovšem, jak jsem později pochopila, zůstala ukryta někde hluboko v srdci.

Čas plynul a já se pomalu dostala do středoškolských let, kdy si mladý člověk začíná tříbit myšlenky o životě a ať chce nebo nechce, musí se rozhodnout, zdali po škole půjde ještě studovat, či se vydá napospas pracujícímu světu. Samozřejmě, studium by byla asi správná volba, kterou by ode mne očekávali, minimálně příbuzní. Ale co já? Chtěla jsem opravdu na vysokou školu? V předmaturitním blázinci odpověď zněla jednoznačně. Ne. A tu najednou mi přišel na mysl volontariát. Kde se vzal, jak jsem si na něj vzpomněla, zůstane asi nadobro mému rozumu skryté. Ale důležité je, že to přišlo skoro ve správnou chvíli. Pak už zbývalo jen oslovit pověřené osoby ze Sekce pro mládež ČBK a bylo.

Teď by se mohlo zdát, že příběh nabere rychlý spád a jak mnozí již tušíte, skončím někde v potřebné farnosti. Nikoliv! Pán tomu tak nechtěl, alespoň ne pro rok 2009 – 2010. Proto jsem nastoupila na CMTF do Olomouce a myslela si, že poznám vysokoškolský život. Budu chodit na studentské mše sv., do spolča a jezdit domů jen na návštěvy. Mohlo by se zdát, že je to celkem dobrá představa, že? Avšak i tato představa ztroskotala a já najednou skočila do světa pracujících. Do světa – občas kruté reality. Reality hlavního města Prahy. Pracovala jsem v zařízení, kde se potkává životní moudrost opředená mnohdy nepřízní osudu. Kde se pozemský svět setkává se smrtí. Tam, jenž je vidět ve tváři strach, úzkost, ale také naděje, radost a pokoj. Náročná to práce, avšak velmi obohacující a radostná. Vykonávala jsem své zaměstnanecké povinnosti, jak jen to šlo. Nevím proč, ale zhruba po půl roce se mi otevřely oči a já viděla, že není vše až tak růžové, jak jsem si představovala a ona realita o které se nechci rozepisovat, mě začínala tak trochu ubíjet. V té době jsem začala uvažovat o změně místa. „Pane, co mám dělat? Mám zde zůstat nebo jít pryč? Ale kam?“ tyto a podobné otázky se mi začínaly honit hlavou. Jediné co jsem chtěla, bylo jít pryč, uletět někam daleko. A víte co? Pán vyslyšel mé volání. Dal mi vzpomenout si na to, co jsem chtěla před rokem. Ano Volontariát, to bude ono! A začala jsem se za to modlit. „Ne má, ale Tvá vůle se Pane staň. Jak Ty chceš.“ Ozvala jsem se opět na Sekci a popravdě řečeno, nevypadalo to nadějně, ale já nepřestávala doufat. Třeba se někdo najde. Už se blížil konec května a má důvěra pozbývala intenzity... Pak ovšem přišlo to, v co jsem již skoro nevěřila. Ozvali se mi ze Sekce pro mládež, že mají druhého zájemce, který „jde do toho“. A nastal velký šrumec. Podání výpovědi, loučení s klienty, spolupracovníky a také ono mnou nesnášené balení.

Na přelomu července a srpna jsem spolu se svým novým kolegou Tondou absolvovala intenzívní přípravu na DCŽM Vesmír, která byla pro mne nezapomenutelným zážitkem. Následovalo pár dní doma a začalo Celostátní setkání animátorů, na jehož konci jsme byli slavnostně vysláni do služby a „předáni“J našemu novému panu faráři P. Vladimíru Mrázkovi, který působí ve farnosti Nová Hradečná.

Dnes už to jsou skoro dva týdny, co se nacházím v nové farnosti a musím uznat, že stále poznávám dobrotu Pastýře, jenž si vodí své ovce po svěžích pastvinách.

Jana Vránová, dobrovolnice z farnosti Nová Hradečná (napsáno na konci září 2010)

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio